Loading Selected Work...
Menu

BIO

bio9999-kolinnamestiNarodil jsem se v socialistickém Československu v roce 1977 v Kolíně – průmyslovém městě na řece Labi (řece toho času barvy tmavě cihlové a vůně odpadní stoky) – do rodiny lékaře a zdravotní sestry. Čekal na mě o čtyři roky starší bratr. V té době bylo zcela normální nepřikládat právě narozené dítě matce na hruď, nepouštět otce do porodnice a kojení bylo na povel.

Z doby, kdy jsem byl hodně malý, si pamatuji na chvíli, kdy jsem ležel nemocný v postýlce sám v rohové místnosti našeho domu po tmě. V ulici rostly vysoké břízy. Byla zima, sněžilo a foukal mírný vítr. Díval jsem se, jak pod lampou, která svítila oním tmavě žlutým světlem padá sníh a ve větru se hýbou větve těch velkých krásných stromů. Ten pohled mi pomáhal se uzdravit.

Moje maminka chodila do sklepa přikládat uhlí do velkého litinového kotle. Já jsem chodil s ní. Proházel jsem se po bio9999-mamasklepě našeho velkého domu, který postavil můj pradědeček z pěstování řepy. Byla tam alchymistická laboratoř plná skleněných nádob a různého nářadí. Na konci chodby po jejíchž stranách byly dveře do jednotlivých místností bylo vidět na klec ležící pod oknem. Byla to vlastně bedna, která měla mříže jen z předu, takže v ní byla tma. Tušil jsem, že je v ní lev. Nikdy jsem tam dozadu nešel. Ovšem jednoho dne jsem se rozhodl, že to udělám. Pomalu jsem se přibližoval k bedně. Když jsem měl hlavu u ní a snažil se něco rozeznat ve tmě, otevřela se velká tlama a jakoby mě pohltila. Byl to mžik. Druhý den už ve sklepě laboratoře nebyly. Ani klece tam nebyly. A celý půdorys sklepa byl jiný. Byl takový, jaký je dnes.

věž zámku PostoloprtyV roce 1995 záhy po mé maturitě jsem nastoupil k výkonu civilní vojenské služby. Poměrně obtížně ale úspěšně jsem si domluvil přijetí do Národní Knihovny. Začal jsem jezdit do depozitu v Postoloprtech. Bylo to pro mě velmi mezní období a rád na něj vzpomínám. V té době jsem netoužil po ničem jiném, než odejít ze všedního života a hledat v knihách zmínky o životě ve dvou světech. Hledat pravdy, které se skrývají za oponou. Tam jsem sice ony pravdy nenašel, ale způsob život mi umožnil hluboce rozjímat, jít ke kořenům své vlastní existence. Vzpomínám si na prvníbio9998-postoloprty2 den, kdy jsem stál ve věži zámku a díval se z okna na starou kovanou bránu. Byl podzim a já jsem se v tom pohledu našel. Všichni mí spolužáci z gymnázia šli s životem, já jsem z něj odcházel. V důležitém období dospívání jsem chtěl splynout s chladnými kameny, jít za svůj stín a dotknout se věčnosti. V tom mi pomohla mrazivá zimní rána, která jsem trávil po nádražích při cestách do depozitu. Tam jsem měl také na starosti knihovnu T.G.Masaryka. Sedával jsem v otevřeném okně, pod nímž byly zámecké zahrady s pokácenými sochami a pročítal jsem knihy s jeho vlastními poznámkami.